Časté otázky
1. Body-psychoterapie, ke které počítám i například shiatsu je duševní hygiena která je skutečnou prevencí nemocí
Nemoci jsou důsledky našich neřešených nepříjemných pocitů, postojů či zátěžových situací. Proč čekat až na nás začnou křičet akutní problémy či nemoci? Psychoterapie je celkem normální hygiena, jen není tak rozšířená jako čistění zubů i když má podobný význam. Pro mě je to ideální stav, jak psychoterapii užívat.
2. Jste v pohodě, ale jsou věci, které zvládáte jen navzdory tomu, že vám jdou obtížně… ale proč je nedělat s větší lehkostí?
Někoho baví bojovat proti tomu odporu, poprat se s tím, když mu něco nejde. Je to také zajímavá cesta. Stejně zajímavá cesta je se s tím odporem někde ve svém nitru setkat a pak dělat ty věci v běžném životě s větší lehkostí. (Příkladem může být potřeba mluvit před více lidmi bez trémy.)
3. Naše pocity, tělo nebo životní situace křičí na poplach – to je teprve taková ta klasická psychoterapie jak ji u nás vnímá spousta lidí.
Na začátku si vyjasníme, s čím přicházíte. Jinými slovy, jaké máte přání a jaký je Váš záměr. Někomu je to jasné, někomu méně. Začátek tedy může být i takový, že se nejprve zorientujeme v tom, na co se zaměřit a co s tím souvisí ve vaší životní historii.
Další kroky pak záleží na technikách, které využíváme. Během regrese sedíme v křeslech, klient má zavřené oči a společně zkoumáme veškeré fyzické vjemy, které je schopen si uvědomit, a ty následujeme. Jindy se může terapie z větší části odehrávat na měkké podložce, kdy se soustředíme vyloženě na tělo a nějaký fyzický blok. Jsou i momenty (například v systemické konstelaci), kdy ke slovu přijde kterákoliv část mé pracovny a vybavení, které se v ní nachází… Vždy se jedná o Váš konkrétní příběh, kterým je náš společný čas vyplněn. Řídíme se Vašim unikátním záměrem a potřebami. Jedna šablona proto ani neexistuje.
Platíte mi jednoduše za čas, který vám věnuji cenu 800 Kč za hodinu bez ohledu na to, jaké technice se budeme věnovat.
Jdeme jen tak daleko, jak si chcete dovolit. Protože moje role je „jen“ průvodcovská, směr i to, jak hluboko nebo daleko se vydáte, si udáváte sami na základě svých pocitů; ty nám přinesou vždy naprosto přesně jen tolik, kolik unesete. Taková je i má osobní zkušenost jako klienta. A právě proto, že s sebou máte průvodce, se nemusíte bát, že byste se v nich ztratili.
Regrese v mém pojetí není v hypnóze. Rozpoložení, ve kterém se člověk nachází (a do kterého se dostane sám tím, že pečlivěji vnímá sám sebe), se dá nejblíže přirovnat ke stavu, v jakém jsme za poslechu příjemné hudby nebo v kině, když se necháme unést dějem filmu.
Je to velmi individuální, ale mám zkušenost, že jedno sektání trvá něco mezi 1,5 až 3 hodinami. Vzhledem k intenzitě práce za tu dobu většinou prozkoumáme důkladně jedno téma. Což neznamená, že se k němu nemůžeme příště znovu vrátit. Někomu vyhovují kratší setkání a jinému delší – záleží na Vás i na tématu, se kterým přicházíte.
Pro zmapování situace nebo postupnou pomalou práci se mohou hodit i kratší setkání. Pro hlubší práci mám i jako klient radši ta tříhodinová setkání. Neboť když už si dodám odvahu a vstoupím do neznáma svého nitra, bylo by škoda hned končit, aniž by otevřené téma dostalo dostatečně dlouhou šanci k tomu, aby z něj zmizely všechny nepříjemné pocity. Když odejdu ze situace, ve které mi bylo ještě nějak nepříjemně, budu muset svůj vnitřní odpor k ní příště znovu překonávat.
Byť je hranice mezi psychiatrickými pacienty a klienty terapeutů někdy hodně tenká, nedoporučoval bych tento způsob terapie někomu, kdo si již není vědom sám sebe, svého konání a toho, co nazýváme „realitou“. Pokud totiž vidí a žije jiné světy, které jsou pro něj skutečnější než tento, není schopen se vědomě rozhodovat. Jeho ego je tak vláčené něčím, co přichází odjinud a klient se tak stává v pravém smyslu slova pacientem. Zde již však moje kompetence končí. Mnohem lepší nástroje má v tomto případě opravdu psychiatrie, která pacienta dostane do rovnováhy a „vrátí jeho egu sílu“, díky níž může na sobě dále pracovat. Protože hranice je opravdu tenká, budu moc rád, když se nám podaří s jakýmkoliv klientem sejít „včas“, aby k něčemu podobnému nemuselo dojít.
V ideálním případě by psychoterapie měla spolupracovat s psychiatrií. Léky pomohou člověku zvládnout zátěžovou situaci, kterou již sami neunesou. O psychoterapii by tedy měl vědět váš psychiatr a rovněž terapeut či psychoterapeut by měl vědět o vašich lécích. V praxi léky zpomalují průběh terapie a snižují prožívání nepříjemných pocitů, které jsou na počátku cesty k vyléčení. Na druhé straně právě tím tlumením léky pomáhají v krizi. Terapie v tomto případě je tedy o postupné, pomalejší práci, na kterou může navázat postupné vypouštění léků v souladu s doporučeními lékaře-psychiatra.
Nemůžeme změnit ostatní, ale můžeme změnit sebe. Tím, že něco změníme v sobě, měníme i to jak vnímáme svět okolo sebe. Změna v nás se projeví v tom, že budeme reagovat jinak v každodenních situacích, které byly dříve konfliktní. To může změnit bud chování našich blízkých nebo například můžeme vystoupit z dlouhodobě neperspektivního vztahu (např. vztahu kde jste obětí domácího násilí) a najít si vztah po všech stránkách naplňující.
Možná, že vaše změna k lepšímu nejlépe inspiruje vašeho partnera k tomu, aby sám začal na psychoterapii chodit. Pak teprve přichází příležitost se rozhodovat, zda potřebuje terapeuta muže, ženu a kdo konkrétně by mu vyhovoval.
Pokud byste rádi něco změnili ve vztahu, tak tam je ale samozřejmě nejlepší si najít párového terapeuta a začít u něj. Může se stát, že společně s ním najdete svá vlastní témata, se kterými pak přijdete každý za svým individuálním terapeutem.